Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tacitus bellus

16. 2. 2013

Tacitus bellus  Moran et Meyran

Je to právě 15 let, co se v našich sbírkách ve větší míře začal objevovat do té doby u nás neznámý druh z čeledi Crassulaceae Tacitus bellus. Není se co divit. Rostlinku objevil teprve v roce 1972 A. Lau v horách severního Mexika, a do tehdejšího socialistického Československa se botanické novinky ze západu dostávaly velice nesnadno.

T. bellus je svým habitem velice podobný echeveriím, od kterých by ho laik nedokázal odlišit, pokud právě nekvete. S rodem Echeveria a Graptopetalum je také v úzkém příbuzenském vztahu. Někteří autoři se ho pokoušeli i do těchto rodů začlenit.

T. bellus tvoří kompaktní plochou růžici. U středu růžice z paždí listů vyrůstají větvící se stonky s hvězdicovými růžovými květy. A právě květy, které jsou navíc velmi trvanlivé, Vás dokáží doslova okouzlit. Především svojí četností, i na malých rostlinkách, a svojí velikostí pohybující se okolo 30 mm. Stejně velké (nebo spíš malé) rostliny jsou květuschopné. Aby jste se dočkali bohatého květenství, musíte splnit jednu důležitou podmínku. Tou je zimování na chladném a pokud možno světlém místě. Teplota v tomto období by neměla překročit hranici 10-ti °C.

Pěstování T. bellus nečiní zvláštní problémy. Můžete ho pěstovat jak v substrátu chudém na minerální látky, tak i ve výživné zemině. V prvním případě jsou růžice kompaktnější a sevřenější. Ve druhém případě, zvláště pokud hojně zaléváte, se záhy dočkáte mohutnějšího vzrůstu rostlin. Velikost růžice pak může dosahovat v průměru 10 cm i více. Starší exempláře se větví a vytvářejí drobné polštářky.

V praxi se setkávám s tím, že T. bellus se téměř výhradně množí vegetativně, buď odnožemi, nebo zakořeněním jednotlivých lístků. V podstatě každý lístek o velikosti 10 mm Vám bezpečně zakoření. Možné je množení genetativní, tedy výsevem. Z hlediska zachování kvalitního genofondu je to jistě záslužný způsob rozmnožování. Kdo se však vydá touto cestou, musí se obrnit trpělivostí. Semena T. bellus jsou prachová (při výsevu nekýchat) a droboučké semenáčky se musí v prvních měsících pečlivě hlídat jak před přeschnutím substrátu, tak i před náhlým slunečním úpalem.

Nevím, jestli je to pouze můj subjektivní dojem, ale mám pocit, že v poslední době se tato zajímavá kytička začíná pomalu vytrácet z našich sbírek. Vím, že dnes už není takovou raritou jako tenkrát před 15 lety, pěstování a množení je také velice jednoduché. V současné době „letí“ jiné špeky, které je obtížné sehnat a ještě obtížnější je udržet je ve sbírce. Přesto si myslím, že T. bellus si trochu toho místa v našich sbírkách zaslouží.